Děti mají neuvěřitelné schopnosti, které jsme my, dospělí, už bohužel dávno zapomněli. Děti jsou jako houby a „ke splnění úkolu“ jim stačí mnohem méně vstupních informací. Neznamená to, že by vše napoprvé zvládly perfektně a tak, jak to má přesně (podle představ dospělých) být, ale mají zkrátka mnohonásobně větší představivost, která jim umožňuje vymyslet nějaké, z pohledu dospělých někdy absurdní, řešení.

Nejlépe je to asi znát, když dítěti dáte do rukou nějakou skládací hračku. S mým šestiletým bratrem jsme nedávno společně stavěli dráhu Hot Wheels a nestačil jsem se u toho divit. Můj postup by býval byl takový, že bych krabici opatrně rozdělal a obsah balení vysypal na podlahu, přičemž jako první bych popadl návod. Než jsem ale stačil najít nůžky, obsah krabice už byl dávno venku (kromě návodu) a brácha vesele stavěl – jen tak podle obrázku na krabici. Vytáhl jsem si tedy návod a snažil se mu aspoň radit, co kam patří. O to hůř jsem se cítil, když měl pravdu on, bez návodu, bez toho aniž by v šesti letech uměl číst. Nic z toho, ani z mých dalších znalostí a zkušeností, kterých jsem od svých šesti let nabyl, k tomu totiž nepotřeboval.

Sám sebe jsem tehdy nachytal, když se svět dospělých snažil promlouvat do kreativního myšlení dětí. Došlo mi, že i do takové čistě dětské záležitosti, jako je hraní, bychom chtěli zasahovat naším dospělým uvažováním. Že to teď napojil špatně a nepojede mu to? No a co, vždyť na to sám přijde a opraví to. A o tom to přeci je. Když jde o tak křišťálově nevinnou záležitost, jako je hraní si, nesnažme se děti zahlcovat naším moudrem a nechme je, ať si na chyby ve svých rozhodnutích přijdou samy.  Ostatně, vždyť my už si ani pořádně hrát neumíme, tak jak bychom to někoho mohli chtít učit? 🙂

 

Marek Somol, Mattel

To si chci přečíst ← Všechny příspěvky