Být rodičem je skvělé z mnoha důvodů. Obousměrný přísun ničím nepodmíněné lásky, pokračování rodu, zázrak stvoření... Znáte to.

Nedávno jsem ale přišla na další nečekaný bonus. Bylo to v parku, v trávě svítily bílé koule odkvetlých pampelišek a já jsem chtěla své rok a čtvrt staré dceři ukázat, k čemu se ty kytky dají použít. Utrhnu jednu pampelišku, naberu vzduch do tváří a fůůůůůů... Ochmýřená semínka ladně letí vzduchem do všech stran. Obě na tu krásu zíráme s otevřenou pusou. Hned trháme další a další, bílé nažky se vznášejí kolem nás a já překvapeně zjišťuju, jak je to boží foukat do pampelišek, jak je to osvobozující nadchnout se takovou malou dětskou radostí.

Děti mají neuvěřitelné schopnosti, které jsme my, dospělí, už bohužel dávno zapomněli. Děti jsou jako houby a „ke splnění úkolu“ jim stačí mnohem méně vstupních informací. Neznamená to, že by vše napoprvé zvládly perfektně a tak, jak to má přesně (podle představ dospělých) být, ale mají zkrátka mnohonásobně větší představivost, která jim umožňuje vymyslet nějaké, z pohledu dospělých někdy absurdní, řešení.